Jaroslav D. Ptáček: Krásně barevná tma v bílém pokoji

Předmluva Tobina Michala Kovárika k románu Krásně barevná tma v bílém pokoji

Román od ikony mesta Tábor, okrajového hermetika a zasneného skeptika JDP®, Vás prevedie tajomstvami, ktoré sa skrývajú mimo zorného uhla prirodzeného vnímania mestského prostredia, kde všedné objekty, ako lavičky, lampy, či lokálna tma nadobúdajú kontúry portálov do úžasných a hlavne ľudských dimenzií, ktoré sú častokrát bližšie srdcu ako každodenný stereotyp civilizácie.

Tobin Michal Kovárik

Předmluva Josefa Musila Elnorsena k románu Krásně barevná tma v bílém pokoji

"Je mnoho povolaných, ale málo vyvolených," píše se v Matoušově evangeliu. Stejným pohledem můžeme měřit i písemnictví. Literární věda se opájí jmény jako Balzac, Tolstoj nebo Hemingway, a přitom tito autoři nenapsali nic, co by mohlo lidský život skutečně změnit, protože v jejich dílech kromě stylistické obratnosti nenalézáme klíč k vlastnímu budoucímu životu. Leč vyvolení spisovatelé existují, jen se o nich záměrně mlčí nebo je literární vědci zesměšňují. Takový přístup je pochopitelně dílem řádu iluminátů, který si nepřeje, aby někdo prohlédl jejich nekalé plány se světem. Je jasné, že ilumináti mají mezi sebou i takzvané literární vědce a ti dusí literaturu vyvolených spisovatelů. Takovým vyvoleným spisovatelem byl například Morgan Robertson. Že o něm nevíte? Není divu, iluminátům se ho téměř povedlo vymazat z literárního povědomí. A přece kdyby jeho povídka Titan z roku 1898 byla stejně tak známá jako třeba román Vojna a mír, nikdo se základním vzděláním by roku 1912 nevstoupil na údajně nepotopitelnou loď Titanic. Robertson totiž jasnozřivě popsal katastrofu této lodi. Jenže kdo ho tehdy četl?

A kdo dneska čte texty Jaroslava D. Ptáčka? Neznáte ho? Rychle svou neznalost napravte! Jaroslav D. Ptáček je právě oním vyvoleným autorem. Nevládne vytříbeným slohem, zato díky jeho tvorbě poznáte, jak přežít v tomto nebezpečném světě. Jen hrstka zasvěcených obdivovatelů jeho díla dokázala z jedné jeho povídky z roku 2003 odvodit havárii jaderné elektrárny ve Fukušimě v roce 2011. Ti, kteří tyto informace v Ptáčkově textu rozkryli a varovali před katastrofou, byli zesměšňováni, jejich zprávy na internetu záhadně mizely a do veřejných médií nikdy nezískali přístup. Nepodařilo se ani dotyčnou povídku včas přeložit do japonštiny, aby byl uchráněn japonský lid žijící v oblasti, jež se měla proměnit v divadlo zkázy.

Jak je to možné, že texty Jaroslava D. Ptáčka obsahují takové informace? Odhadujete správně - je to duchovním pozadím jeho textů. Jaroslav D. Ptáček je velmistrem řádu tenebriánů, což jsou vyznavači zenového satanismu. Nikdy jste o něm neslyšeli? Další důvod, abyste si přečetli texty Jaroslava D. Ptáčka, který tuto víru šíří výhradně na pozadí svých literárních děl.

Josef Musil Elnorsen

Předmluva autora k románu Krásně barevná tma v bílém pokoji

Děkuji publicistům za předmluvy k mému malému románu. Pepo, Tobě se omlouvám, že jsem Tvou předmluvu trošku pokrátil, protože byla téměř delší, než můj román. Vážím si toho, že můj román má předmluvu i od zahraničního autora Tobina (Slovensko).

A teď nevím... Mám to prozradit? Ale ano! Oba publicisté psali předmluvu k ménu malému románu, který jsem jim nedal přečíst, takže věděli pouze to, že píší předmluvu, ale nevěděli k čemu tuto předmluvu píší... A právě proto je obdivuji a o to více jim děkuji ;-) Díky pánové. Nečetli jste to, ale máte mě přečteného...



Krásně barevná tma v bílém pokoji

Den první...

Jsem zažil úplně úžasnej den. K ránu jsem dělal cosi na počítači... Pak jsem zjistil, okolo čtvrté hodiny v noci, že již na to nevidím, vypnul jsem editor... Začal jsem graficky upravovat nějaké své fotografie (na to nepotřebuji vidět, protože když to pokazím, tak to prostě další den budu dělat znovu...) Pak jsem zjistil, že už nevidím téměř vůbec, tak jsem si pouštěl nějaké písničky na Youtube... Pak jsem se našel spící před monitorem... Venku již svítalo... Když venku svítá, tak je to znamení, že bych měl jít konečně do postele... To jsem také udělal...
 
To, že jsem šel do postele, jsem zjistil dle toho, že jsem se v posteli probudil... No, probudil... To vlastně není pravda, protože jsem byl probuzen zvonkem... Nevím jak se mi to povedlo, ale šel jsem otevřít... Tam stál poslíček, který mi přinesl balíček...
 
Začal jsem se mu omlouvat, že vypadám rozespale, že jsem nahý... Poslíčka to moc nezajímalo, protože mi přinesl pouze balíček... Chtěl můj podpis, což jsem ve své rozespalosti nějak nechápal... Jsem si říkal, že si mou maličkost asi spletl s nějakou celebritou... Tak jsem se ho zeptal, jestli chce lepší nebo horší variantu mého podpisu...
 
Když na mě koukal už tak trošku divně, tak jsem si řekl, že si nezaslouží složitější variantu mého podpisu a něco jsem tam načmáral a šel jsem se ještě dospat... Asi po deseti minutách jsem se vzbudil... Nevěděl jsem, zda-li to byla realita... Tak jsem šel do předsíně a tam byl balíček... Z toho jsem usoudil, že to asi s největší pravděpodobností nebyl sen...
 
Otevřel jsem balíček a zjistil jsem, že mi z jedné redakce posílají hafo výtisků časopisu, ve kterém je můj článek... Byl jsem potěšen a mé ego se probudilo... Pak se postupně začalo probouzet i mé tělo...
Udělal jsem takové ty běžné úkony, co dělají lidé ráno...
 
Pak jsem si šel koupit noviny, rum a čičiny...
 
Bylo krásné počasí, takže jsem se nevracel přímou cestou do místa svého trvalého bydliště, ale šel jsem se projít s nákupem na nábřeží Jordánu...
 
Po příchodu do svého trvalého bydliště jsem vyložil "velký" nákup, hodil čičiny do mikrovlnky, zapnul rychlovarnou konev (nikdy jsem nepochopil, proč se jmenuje "rychlovarná"), nasypal jsem si do talíře amaróny s příchutí bramborové kaše... Amaróny jsem zalil horkou vodou, přidal kus takové té hmoty, které se říká máslo, ale není to máslo... Vyndal jsem čičiny z mikrovlnky, protože ta již nějakou dobu pípala...
Poté jsem to pozřel s plnotučnou hnědou věcí a cibulí... A poobědval jsem společně s nějakou redaktorkou, která můj byt občas navštěvuje prostřednictvím takové té podivné věci napojené na anténu...
 
Pak jsem se přesadil k monitoru a začal vyřizovat emailovou korespondenci... No... Vyřídil jsem vlastně pět emailů... A smazal třicet spamů...
 
Následně jsem napsal nějaký článek, ale již ani nevím o čem byl...
 
A najednou tele fén... Občas začne zvonit... Zmáčkl jsem ten zelenej tentononc na tom přístroji, který slouží k tomu, že pak začne ten přístroj mluvit... Pokud si ho dám k uchu...
 
Přístroj začal mluvit ženským hlasem... Ten hlas jsem znal již nějaký ten pátek, ale majitelku toho hlasu jsem neznal...
 
Následně přijel ten hlas i s majitelkou toho hlasu pod okno bytu, ve kterém přežívám...
 
Vyšel jsem tedy před dům... Sešel jsem se s tím hlasem... I s jeho majitelkou...
 
Měl jsem z toho velice dobrý pocit, protože jsem našel svou sestru, kterou jsem do té doby neznal...



Den druhý stvořil bůh sociální sítě

K ránu jsem dělal cosi na počítači... NE! Nebojte se, nebudu se opakovat... Život je sice o opakování a rituálech... ALE! Pokud někomu řeknete, že se máte dobře, tak se začne objevovat taková ta klasická česká vlastnost...
 
Je to přesně jako v tom minimalistickém vtipu, který je zrcadlem povahy některých lidí...
Potkají se dva.
 
První řekne: No nazdar, voe, rád Tě vidím, jak se máš?
 
Druhý: Ahoj, mám se dobře...
 
První: Ty hajzle...
 
Napadlo mě, že bych měl parafrázovat jednoho mého oblíbeného zpěváka, který se vyjadřoval vážně k vážnému tématu... Myslel to tehdy upřímně... Pak ale řekl: "Nechci vás nudit... Edge, zahraj blues..." Tehdy se psal rock 1988...
 
Už si začínám tak nějak postupně zvykat na jednu věc, která se vyskytuje tak nějak prapodivně mezi Přáteli a "přáteli"...
 
Ale abych nechodil kolem horké kaše...
 
MODELOVÁ SITUACE
 

- Jeden člověk, říkejme mu třeba Hugo (doufám, že se někteří Hugové neurazí)...
- Jeden člověk, říkejme mu třeba Anastázie (doufám , že se některé Anastázie neurazí)...
 
Takže "herecké" obsazení již známe.
 
Hugo ,aniž zná Anastázii, pomlouvá jí. Když se snažím zastat Anastázie, tak to nedokáže pochopit. Říká něco v tom smyslu, že Anastázie není spolehlivá, že nedokáže dodržet slovo, že bych jí neměl věřit...
 
Znovu zdůrazňuji, že Hugo Anastázii osobně nezná, zná jí pouze virtuálně... Ach ten Facebook, notoričtí sběratelé přátel, notoričtí komentátoři všeho a všech, zamindrákovaní tupci, kteří si musejí neustále něco dokazovat, tupci, kteří se v komentářích na interfetu (to není překlep) vyjadřují stylem:
"to mluvíš o sobě",
"a co má jako bejt",
"je to prostě debil, protože je to prostě debil..."
 
Určitě znáte podobné "hlubokomyslné" komentáře. Převážně se jedná o jedince, kteří se o sobě domnívají, že se svět bude točit tak, jak chtějí oni...
 
Anastázie (aniž nezná Huga), nepomlouvá ho, ale ví, že jí Hugo pomlouvá, což nedokáže pochopit, což nedokáži pochopit ani já. Kdybych dal na rady Huga, tak bych Anastázii nevěřil, což by vedlo k tomu, že by Anastázie nevěřila mě.
 
Kdyby byl Hugo žena, případně kdyby byl Hugo teplej, tak bych to možná pochopil Nevím jestli je Hugo žena, ale vím, že jako žena rozhodně nevypadá. Nevím jestli je Hugo teplej... Vůbec mi nevadí sexuální orientace... Znám několik mužů, kteří mají rádi muže, znám několik žen, které mají rády ženy... A jsou to boží lidé...
 
Anastázie je schopná a oblíbená žena, nepotřebuje si nic dokazovat...
 
Hugo je také schopnej člověk, jestli je oblíben nedokáži posoudit, já ho mám rád..
 
Slovo "rád" je mnohdy chápáno jinak než je myšleno...
 
Svíčkovou na smetaně mám také rád... Ale se svíčkovou na smetaně nemám vztah...
 
Mám rád několik lidí a věcí, ale několik primitivů si to vysvětluje jinak... Když mám rád svíčkovou na smetaně, tak to neznamená, že se svíčkovou na smetaně kopuluji.
 
Ač všichni ti "chytří" lidé radí, že by se měli ostatní lidé chovat jako hovada... (pardon... měli by se chovat falešně a říkat o sobě: Já jsem dobrej, dokázal jsem tohle a tohle), tak já si myslím, že by se lidé měli chovat k sobě upřímně, syrově, říct přátelům pravdu, neschovávat se za nějaké naučené poučky z knih, které se nechají koupit za 49 Kč ve výprodeji...
 
Už vás nudím? Edge, zahraj blues...
 
A tím bych mohl skončit...
 
Ano, mohl...
 
Ale ono to má pokračování...
 
Hugo Slibující, Hugo Pomlouvající Anastázii, nedostál tomu, co tak sliboval...
 
Anastázie (ta kterou Hugo pomlouval aniž by jí znal), dostála tomu, co slibovala... A Huga totálně setřela...
 
Hugo je naštván (původně jsem chtěl použít jiné slovo) a kope kolem sebe. Z gurua se stal novic...

Z učitele se stal žák...

To je běžná realita sociálních sítí (a internetu obecně).

Sociální sítě jsou prospěšné pro lidi, kteří mají rádi ostatní lidi...
 
Ale sociální sítě využívají i (mírně řečeno) divní lidé...
 
(Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, nebo událostmi je čistě náhodná)
 


Den třetí stvořil bůh SMS

Jedna paní mi udělala velkou radost, ale k tomu se postupně dostanu... Snad...
 
Prostě a jelikož se někteří lidé domnívají, že se poznávají v tomto mém nedefinovatelném slohovém tentononc (můj učitel českého jazyka by ze mě asi neměl radost), tak musím vysvětlit to, že sice píši cosi prapodivného z mého života, ale přesto je jakákoliv podobnost se skutečnými osobami čistě náhodná...
 
Dnes mi přišla velice milá zpráva skrze to černé zařízení, které mám poležené vedle počítače, když jsem u počítače, případně ho mám poležené vedle sebe na posteli, když spím. Ta krásná věc, která mi momentálně nahrazuje milenku se jmenuje Nokia. Ne, ne, vůbec v tom nehledejte skrytou či odkrytou reklamu na telefén... Chápu, že někomu možná přijde podivné, že spím s telefénem, ale je to jen platonická láska, nic víc v tom není...
 
Ono by to vlastně ani tak nějak technicky nešlo... Prostě se máme rádi (alespoň doufám, že i ta černá krabička mě má ráda), povídáme si spolu docela často, ona používá různé hlasy, zpívá mi různé melodie a občas pípá. Náš vztah má velké výhody... Nechci vás tím až tak moc do detailu obtěžovat, protože jsem v jádru nesmělej muž, ale s jednou výhodou se vám musím svěřit... Má černá milenka, která je na baterky, se nechá vypnout, což u živé milenky nejde, pokud nejste psychopat a nezadusíte jí.

Ale zpět od mé platonické lásky k té milé esemesce (SMS). Byla to reakce na můj  DEN PRVNÍ..." Popisoval jsem tam, že mě vzbudil poslíček a přinesl mi balíček... A já jsem šel otevřít, aniž bych si uvědomil, že jsem nahý...
 
Dotyčná dáma mi napsala, že (moment, musím se podívat do mé černé milenky Nokie na zprávy, bo jsem již občasně sklerotický)...
 
Napsala mi, že si to přečetla a vzpomněla si, když mě před lety viděla nahého... Nebudu zacházet do dalších podrobností oné zprávy, protože nechci, aby tohle mé psavectví vypadalo jako parodie na Sex ve městě...
 
A mě vlastně došlo to, že tato žena pro mou maličkost strašně moc před lety znamenala, že mi hodně moc pomohla...
 
A já blb jsem si toho tehdy vůbec nevážil, protože jsem myslel na jinou ženu... Mnohdy si neustále na něco stěžujeme, ale vůbec si neuvědomujeme, že v tu dobu prožíváme cosi krásného, neopakovatelného... To nám často dochází až po letech...
 
Mě to také došlo až po několika letech... Jednoho dne jsem se takhle k večeru probudil a měl jsem... Jak to říct (napsat)...? Teď mě nenapadá to správné slovní spojení... Aha. Už mi to naskočilo: Měl jsem ještě hezký noční sen v mém částečně ještě spícím mozečku...
 
V tom snu byla Ona, prostě jsem se vrátil po časové ose svého života do minulosti... Bylo to příjemné, říkal jsem si, jaké by to bylo fajn, kdybych se vedle ní mohl probouzet...
 
Tehdy po tom snu jsem si myslel, že jsem procitl, že jsem konečně pochopil, co jsem k ní cítil...
Možná jsem to pochopil tak nějak částečně...
 
Ale dnes v noci jsem to pochopil skutečně...
 
Došlo mi to všechno...
 
Došlo mi to, že někdy stačí jen okamžik a změníte si celej život... Vůbec nechápu, že jsem si nevážil toho, co jsem měl...
 
Moment... Má černá milenka značky Nokia začala vydávat zvuky... Pípá... Něco přichází... Tedy pardon... Někdo přichází...
 
Tak mě prosím omluvte, protože to budu muset nějak vyžehlit a zbořit tu zeď, která zde byla několik let mezi ní a mnou...
 



Den čtvrtý stvoř bůh seriál

Když nám bylo devatenáct let, tak jsme ještě netušili, že o nás za několik let natočí seriál... Den čtvrtý jsem tak nějak s přáteli nostalgicky vzpomínal, vraceli jsme se do dob, kdy jsme nemuseli nic řešit... Sice jsme si tehdy říkali, že chceme řešit globální problémy lidstva, naivně jsem věřili v celosvětový mír...
 
Ale ve skutečnosti jsme (teď to snad vidíme v reálném světle) nechtěli nic řešit... Jen jsme chtěli hřešit...
 
Vzpomínám si na ta krásná rána... Bylo to v době, kdy jsme dokázali vstávat už okolo osmé hodiny... Otevřeli jsme si k snídani kompot a lahev vína. Vzali jsme si velkou porcelánovou mísu, do ní jsme nalili litr vína... A do toho jsme naházeli třešně...
 
David se rozespale potácel po místnosti, pak se zastavil a povídal si s teráriem.
 
Já jsem špunt od vína hodil směrem ke stropu... Na stropě mého ateliéru, který sloužil i jako ložnice pro všechny příchozí, pro ty, co nestačili odejít včas domu po včerejším mejdanu, byla síť... A v ní byla již spousta špuntů a dalšího tentononc...
 
Chtěli jsme snídat ten obsah v té porcelánové míse, ale zazvonil zvonek...
 
Adam seděl pod oltářem se sochou Buddhy, měl jen trenýrky a četl si knihu... myslím, že se jmenovala Bible... Když slyšel zvonek, tak přestal zírat do oné knihy a začal koukat na nás... Když pochopil, že se nám nechce vstávat od snídaně, tak vstal a šel otevřít... I s tou knihou v ruce...
 
Přišla Eva a přivedla nějakou kamarádku, kterou nikdo z nás neznal...
 
"Kdo to je?", zeptala se Eva a zírala na Adama... "A proč má tu Bibli...?"
 
"Kdo to je?", zeptal se David a zíral na Evu...
 
"Kdo to je?", zeptal jsem se Evy a zíral jsem na její kamarádku...
 
"To je kámoš,"odpověděl jsem Evě na její otázku...
 
"To je kámoška," odpověděl jsem na Davidovu otázku...
 
"To je kámoška," odpověděla Eva na mou otázku...
 
"Co to snídáte?" zeptala se kámoška Evy...
 
"Snídani," odpověděl David...
 
"A co to posloucháte?," zeptala se Eva...
 
"Kazeťák," odpověděl Karel...
 
"Kde se tady vzal Karel?" zeptal se Břéťa...
 
STŘIH. A teď jsme již na jiném místě...
 
Někdo možná řekl slovo "klapka", ale to už si teď po těch letech přesně nepamatujeme. Možná jen klapotalo to kolo ve mlýně u řeky...
 
Simon přinesl kazeťák, Marcel přinesl španělku, Romana přinesla čokoládu, Pavla přinesla nějaké perníčky, Tomáš přinesl bábovku od babičky, Jitka přinesla tédékáčko s nahrávkou nějaké skupiny, dnes už nikdo nevíme, jaká to byla skupina... Ví to Jitka?
 
Stop.
 
Pauza..
 
Catering...
 
"Jó, jasně holky, skočte si na záchod..."
 
____________
 
Moment, píše mi kamarád po chatu (jsme teď v době reálné): "Hele, voe Jardo, co je to kazeťák? A a co je to tédékáčko..."
 
Nevím jak to vysvětlit a modlím se aby se nezeptal, co je to ta Marcelova španělka... Nestíhám mu odpovědět, protože musíme zase na plac...
 
____________
 
Všichni přinesli lahev alkoholu a ty lahve postavili ke stěně. Simon zapnul kazeťák. Postupně jsme otevírali lahve s alkoholem a postupně jsme z nich upíjeli...
 
Pak nevíme co přesně se odehrávalo... Jen takové střípky, záblesky... Honza stojí v okně a chce skrze okno opustit onu budovu a křičí, že se zabije. Držíme ho a snažíme se ho od okna odtáhnout...
Kolemjdoucí rybář na nás divně kouká... Pak řekne: "Co tady blbnete?"
 
Pavla hystericky: "Kamarád se chce zabít, protože mu jeho holka dala kopačky!"
 
Rybář si ťuká na čelo: "Jak by se asi mohl zabít skokem z okna v přízemí..."
 
Pak máme zase okno... To už je jiné okno, ne to okno v přízemí...
 
Následně si pamatujeme jen to, že přijelo policejní auto a že jsme utíkali...
____________
 
A jsme opět v přítomnosti... Nebo ne? DEN ČTVRTÝ... V tento den se toho stalo hodně... Důležité však je to, že jsme zjistili, že podle našich životů byl natočen seriál...
 
Určitě se v něm všichni poznáváme...
 
Ten seriál se jmenuje Californication...
 




Den pátý stvořil bůh souvislosti

Jednou jsem poznal jednu dívku. Ona byla mladá, já jsem byl mladý. Mysleli jsme si, že jsme se do sebe zamilovali...
 
Jednou jsme se vydali na procházku do lesa. Jelikož jsme se domnívali, že se milujeme, tak jsme si to chtěli dokázat i po fyzické stránce. Jelikož v lese nikdo nebyl, jelikož tam i za bílého dne byla téměř tma, tak jsme sešli z cesty...
 
Našli jsme si takové jedno odlehlé místo a tam jsme se usídlili. To děvče mělo světlou bundu, kterou položilo na zem a pak...
 
Najednou to děvče začalo křičet...
 
Nechápal jsem co se děje...
 
"Jsou tu klíšťata," zvolalo ono děvče...
 
Podíval jsem se na tu světlou bundu...
 
Bylo tam několik těch ohyzdů...
 
Odkráčeli jsme tedy z onoho místa...
 
I když slovo odkráčeli není až tak přesné... Prostě jsem začali zdrhat do pryč...
 
Postupně jsem na tuto lesní neprocházku nějak zapomněl a nevěnoval jsem jí pozornost...
 
Za několik dnů jsem zjistil, že mám na noze své první klíště, které mé tělo začalo požírat...
 
Vzhledem k tomu, že ten vetřelec byl k mému tělu opravdu krutý, musel jsem do nemocnice...
 
Tam jsem byl dlouhéééééééééé dva měsíce na uzavřeném oddělení, částečně ochrnutý. Ale bylo to vlastně fajn. Sestřičky mě krmily, pečovaly o mou maličkost... Já jsem ležel a začal jsem se zajímat o sociální chování much, které létaly kolem kulatého lustru hranatě... Občas se nějaká moucha přilétla podívat i do mé postele a zírala na tělo polonebožtíka... Povídali jsme si spolu... Říkal jsem si, že když to přežiji, tak zasvětím svůj život výzkumu psychologického chování much...
 
Bylo mi tehdy dvacet let, ale měl jsem štěstí, protože mé tělo i mou duši dokázali za minutu dvanáct postavit na nohy a vyexpedovat zpět do života...
 
Teď si s dovolením dovolím vložit takovou vsuvku: Děkuji moc Nemocnici Písek, personálu Infekčního oddělení, který mi zachránil v létě 1992 život.
 
A pak jsem jel sanitkou do svého rodného Tábora a byl jsem převelice šťasten, že jsem se narodil do nového pokračování svého života.
 
Tehdy jsem neměl práci, ale jelikož jsem nebyl tak přirozeně lenivej jako dnes, tak jsem si splnil svůj dětský sen a nastoupil jsem na vysněné místo vrátného.
 
Bylo to krásné období... Klídek, na tehdejší dobu docela slušné peníze... Říkalo se tehdy našemu "komandu" Ostraha... Později jsme byli černí šerifové... No byla to podivná doba...
 
Jednoho dne jsem šel na obchůzku a zadržel jsem člověka, který přelézal vrata. Prostě si jen odskočil opít se do nedaleké hospody. Tehdy se z nás stali nejlepší kamarádi.
 
Pak šel život dál a dál a dál...
 
Jednoho dne jsme spolu šli na jedno... Pochopitelně to neskončilo u jednoho...
 
Když jsme se vypotáceli z onoho rockového klubu (po tom jakože jednom pivku), tak někoho z nás dvou napadlo, že půjdeme do kina...
 
A tak jsme šli do kina, ale skončili jsme v kavárně před kinem... Tam byla Ona... Ona znala mého nejlepšího kamaráda, ale já neznal jí. Ale přiznejme si, že ve stavu (po tom jakože jednom pivku), se lidé hodně dobře seznamují...
 
Pak jsem se s Ní několikrát potkal...
 
Pak jsem s Ní...
 
AHA... Jelikož toto není erotická povídka, tak tuto část s prominutím vynechám...
 
Již jsem o Ní psal, takže asi víte, jaké to mělo pokračování...
 
A teď SOUVISLOSTI...
 
Kdybych nepoznal v roce 1992 jedno mladé děvče, nešel bych s ním do lesa...
 
Kdybych s ním nešel do lesa, nezahryzalo by se do mého těla klíště...
 
Kdyby se do mého těla nezahryzalo klíště, tak bych neskončil v nemocnici...
 
Kdybych neskončil v nemocnici, tak byl nežil...
 
Kdybych nežil, tak bych si ve dvaceti letech nemohl splnit svůj dětský sen...
 
Kdybych si ho nesplnil, tak bych nepotkal svého nejlepšího kamaráda...
 
Kdybych nepotkal svého nejlepšího kamaráda, tak bych s ním nešel na jedno...
 
Kdybych s ním nešel na jedno, tak bych nepotkal Dívku, která změnila můj život...
 
A kdyby nebyl Mark Zuckerberg, který založil Facebook, nemohl bych se zde zaregistrovat...
 
Kdyby jsem se zde nemohl zareristrovat, tak bych zde nemohl psát...
 
A jelikož si Ona přečetla mou zprávu na Facebooku, tak mi napsala po několika letech textovou zprávu...
 
Ta zpráva spustila koloběh následujících událostí...





Den šestý bůh stvořil bulvár

Psal jsem o souvislostech... I teď to bude o souvislostech... Snad mi  laskavé čtenářstvo promine můj pokus o bulvár... Čtenáři bulváru mi snad prominou, že to nebude až tak ostré...
 
Tento příběh se skutečně stal (už se ocitáme v bulváru), takto to skutečně bylo (skutečně?)...

Dlouho jsem pátral v archívech a vyslechl i několik svědků. Zjistil jsem nečekané záhadné souvislosti, které nás dovádí do České republiky. Kdyby se onen muž nezastavil na jednom hřbitově v ČR, tak by se jeho nové album jmenovalo "Egoisten" a ne "Out Of The Dark".
 
Jestli máte skutečně pevné nervy, tak čtete dál. Toto by neměly číst slabší povahy... A také by to neměly číst děti... (klasická bulvární upoutávka)...
 
Onen muž se narodil 19. února 1957 ve Vídni a jako jediný z trojčat přežil porod.

Již jako chlapec hrál úžasně na klavír klasické skladby vážné hudby. Už jako chlapec se chtěl stát rockovou hvězdou.

Když trošku tento chlapec dospěl, tak jeho hvězda začínala pomalu zářit.
 
V té době Flash přináší do tehdejší hudební scény prvky rapu. A i to mělo, jak se ukázalo až později, velice rozhodující vliv na tvorbu onoho muže.
 
Ale nejzásadnější vliv na jeho život a na jeho tvorbu mělo setkání s českým muzikantem Romanem C. Ale to nemohl onen muž ještě tušit.
 
Teď se dostáváme do fáze, kdy vlastně téměř nikdo neví, o kom vlastně píši (jsem přeci momentálně bulvární novinář, takže píši vlastně jen takové sr....)
 
Ale jedeme dál a prostě to do těch čtenářů hustíme hlava nehlava...
 
Takže...
 
Pak nastává podivné období v životě Hanse (už se dostáváme k jeho jménu, ale kdo ho pod tímto jménem zná?).
 
Vzestupy,
Pády,
Alkohol,
Drogy,
Ženy,
Sex....
(Uf, jako bulvární novinář jsem se z toho docela zapotil....)
 
Takže dál...
 
A pak se najednou jeden jeho hit dostane na první příčku americké hitparády...
 
Hans se pak z Evropy stěhuje do Ameriky, ale tam není šťasten. Touží sice po slávě a dokáže si jí užívat, ale také chce být sám a tak třeba mnoho dní ani neodchází z bytu a leží na gauči, popíjí alkohol a nechá si nosit pizzu.
 
Tento život ho však přestává bavit, tak se stěhuje do Dominikánské republiky, kde ho nikdo nezná.

Téměř dva roky připravuje Hans Hölzel (už se dostáváme i k jeho příjmení, ale kdo ho poznává pod tímto jménem?) nové album, které chce pojmenovat "Egoisten".
 
Jelikož měl rád Českou republiku, tak několikrát navštěvuje Prahu.
 
Rád se pohybuje po hřbitovech a rád si je fotografuje.
 
A teď prosím dávejte pozor, protože přijde to, co zásadně změní jeho život.

Zajímavé je, že mu celičký svět leží u nohou, ale tento svět netuší, že to bylo právě v malé zemi uprostřed Evropy, kde se jeho život zásadně změnil.
 
Vsuvka: Teď musí laskavé čtenářstvo věřit, že je to pravda...
 
Takže!
 
12. ledna 1998 se vrací z Prahy do Vídně.

Jede autem směrem na Písek.

Rád se v autě jen tak toulá a poslouchá své vlastní písničky.
 
V Písku parkuje poblíž řeky Otavy a jde se projít po nejstarším mostě ve střední Evropě.

Netuší, že v Písku žije Roman C.. Ti dva se neznají, ale již brzy se potkají.

Roman C. není však v ten den v Písku, ale ve Vídni (zajímavá náhoda)...
 
Hans Hölzel se následně vydává přes Bernartice a Opařany směrem na Tábor.
 
V Táboře se narodil Roman C., což ovšem nemůže Hans Hölzel tušit.

Sice řídí auto, ale dostává chuť na pivo. Zastavuje na Žižkově náměstí v Táboře.
 
Vchází do Café galerie 7, číslo popisné 7. Zde si sedá na bar a objednává si "beer". Vedle něj na baru sedí Jaroslav D. Ptáček a pije také pivo. Hans Hölzel netuší, že Jaroslav D. Ptáček je kamarád Romana C. Ani netuší to, že občas sem zajde s Jaroslavem D. Ptáčkem na pivo i Roman C...
 
Jaroslav D. Ptáček (tedy já) se domnívá, že Hanse Hölzela zná. Za chvilku si začne myslet, že je to zpěvák.
 
Podívá se tedy nesměle na něj a zeptá se česky: "Hele nejsi náhodou zpěvák Falco ... ?"
 
Hans Hölzel nechápe, co po něm ten člověk chce. Barmanka Alena J. se snaží větu přeložit do němčiny.
Hans Hölzel odpoví: "Nein".
 
Hans Hölzel dopije pivo.
 
Nasedne do svého vozu a odjíždí z Tábora.
 
U jedné vesnice poblíž Tábora se mu chce čůrat.
 
Zastavuje u jednoho hřbitova a tam se u stromu vymočí.
 
Při močení kouká na nápis nad vstupem na hřbitov. Fotografuje si ho, ale nerozumí mu, protože je v češtině: "... pryč z temnoty, do světla!" Netuší, jak moc to změní jeho život a hlavně jeho nové album.
 
Když přijíždí do Vídně, tak dostává hlad. Rozhodne se tedy, že si koupí u benzinového čerpadla bagetu se sýrem (se sýrem?).
 
Před jeho vozem vidí auto s českou registrační značkou. V něm sedí český občan Roman C., který žije v Písku a narodil se v Táboře, kde má rodiče a kamarády a který je bubeníkem skupiny jedné známé české kapely...
 
Vsuvka: Kdyby jsem uvedl jméno té kapely, tak by to mohlo vypadat jako reklama... (konec vsuvky a můžeme pokračovat)
 
Hans Hölzel drze zaklepe na okénko českého auta. Roman C. stáhne okénko a anglicky (němčinu moc neovládá) se zeptá Hölzela, co chce. Ten mu ukáže fotografii českého hřbitova a zeptá se ho, co znamená ten český nápis, který vyfotografoval.
 
Roman C. si prohlédne fotografii a řekne mu angličtinou, že to znamená "pryč z temnoty, do světla!".

V tu chvíli netuší český muzikant Roman C. s kým se setkal. A už vůbec netuší to, jak ovlivnil tvorbu Hölzela. Ten ihned volá kolegům a přikazuje, že se jeho nové album nebude jmenovat "Egoisten", ale "Out Of The Dark!"
 
V rychlosti skládá a rovnou nahrává píseň "Out Of The Dark!".

Následně v Dominikánské republice hodně pije a bere drogy a oslavuje svou novou píseň, o které se domnívá, že to bude velký hit.
 
Vzpomíná na Prahu, na Písek, na Tábor a hlavně na onen hřbitov u Tábora. Též vzpomíná na to dobré pivo v baru na Žižkově náměstí. A hlavně vzpomíná na Romana C., který změnil jeho život. A vůbec netuší souvislosti ...
 
Z půjčovny aut si půjčuje Jeep.
 
Během dvou týdnů nabourá údajně v opilosti tři Jeepy. Při první nehodě se mu nic nestane. Při druhé nehodě se mu také téměř nic nestane.
 
A pak to přichází.
 
FALCO sedí v Jeepu.
 
Sedí tam a zase vzpomíná a je zamyšlen.
 
Pak telefonuje své ženě a říká jí, že jí chce mít zde v Dominikánské republice.

Když jsme u toho bulváru: Telefonuje skutečně své ženě? Nebo někomu, koho jsem zde zmiňoval? Nebo volá bohu...?
 
Položí telefon, vloží do přehrávače kazetu a poslouchá první tóny své písně "Out Of The Dark".
 
"Nikdy jsem od tebe nedostal dost.
 
Jsi v každém nadechnutí.
 
Všechno se točí okolo tebe.
 
Proč zrovna já?
 
Počítám hodiny, sekundy.
 
Přece čas tiše sněží, příliš stojí.
 
...
 
Nech mě jít.
 
Co ještě chceš?
 
Chceš počítat moje dny?
 
Proč mě musíš s mými touhami trápit?
 
Tvoje peklo hoří ve mně.
 
Ty jsi můj elixír k přežití.
 
Jsem rozervaný.
 
Kdy příjdeš políbit moje rány?
 
Ze tmy.
 
Slyšíš hlas, který ti říká...
 
Ke světlu.
 
Vzdávám se a zavírám oči.
 
Ze tmy.
 
Slyšíš hlas, který ti říká...
 
Ke světlu"
 
Sešlápne plyn a vjíždí na hlavní silnici. Při slovech „odevzdám ti svou minulost, dnešek i svou budoucnost a blíží se konec...“ to přijde. Třetí nehoda.
 
Poblíž Santa Dominga se sráží s autobusem ve kterém cestuje padesát cestujících. Je 6. února 1998. Falco je okamžitě převezen s četnými poraněními hlavy do místní nemocnice, kde zraněním podlehl.

Pohřben byl 14. února ve Vídni na Central Friedhof.
 
Jeho poslední album "Out Of The Dark" vyšlo po jeho smrti, 27. února 1998.
 
Nebýt hřbitova poblíž města Tábor a nebýt Romana C., tak by se toto album jmenovalo "Egoisten".
 
Nebýt piva v Café galerii 7 v Táboře, tak by se mu nechtělo čůrat a nezastavil by u onoho hřbitova.

Nebýt hřbitova poblíž města Tábor a nebýt Romana C., tak by nikdy nevznikla píseň "Out Of The Dark".

A co vy? Tušíte souvislosti svého života? Každé nepatrné setkání může změnit váš život.
 
Jaroslav D. Ptáček