Jaroslav D. Ptáček: Měl bych se naučit říkat lidem, že je mám rád dokud je čas
Dozvěděl jsem se, že zemřel můj kamarád, spolupracovník, parťák... Oslavil jsem s ním minimálně tři Silvestry a tři Nové roky. Když jste parťáci, musíte si věřit, spolupracovat, doplňovat se... A my jsme si věřili...
Bylo zajímavé to, že po jeho první mozkové mrtvici téměř nikoho nepoznával... Mě však tehdy poznal... Byl jsem tehdy mile potěšen... Pak jsem ho několikrát navštívil a vždy mně poznával, poseděli jsme u něho na zahrádce, povídali si, vzpomínali jsme... Měl jsem rád ty návštěvy...
Ačkoli se někdy choval podivně, šel z něho klid a taková divná energie... Pozitivní myšlení, odevzdanost a respekt k Matce Přírodě, k Bohu, k Osudu... Smíření...
I po prodělané mrtvici měl skvělou paměť...
Pak mu zemřela žena a jeho dcera...
Ale pořád se držel... Nikdy si nestěžoval, byl smířen...
Vlastně to byl můj velký učitel, guru, nikdy se netajil svými nedostatky, nikdy nelhal... Nikdy nelhal ani sobě...
Měl jsem ho hodně rád, hodně jsem si ho vážil, hodně mi toho dal do života... Bohužel jsem mu to nikdy neřekl...
Asi bych se měl naučit říkat lidem: MÁM TĚ RÁD... Dokud nebude pozdě...
(jdp)